Datum prvního zveřejnění: 21. 9. 2017 – Všechny časové údaje uvedené v článku se vztahují k tomuto původnímu datu zveřejnění
Poslední aktualizace a obnovení článku: 15. 7. 2025
Všude kolem sebe potkávám lidi, kteří se rozhodli rozvést, rozejít a nepokračovat ve vztahu, ze kterého často vzešly děti. Kdybych neměla vlastní zkušenost, asi bych moralizovala. Zkouška mého vlastního vztahu v podobě silné manželské krize mi ale dala úplně jiný pohled – chápavý, ale zároveň povzbuzující.
Povím vám to na příběhu naší vlastní cesty, která nám přinesla obrovské poznání.
Jsem sedm let vdaná. S manželem jsme spolu už 12 let a od té doby také počítám délku našeho vztahu. Poznali jsme se v listopadové noci před Národním tenisovým centrem. Oba jsme stáli v dlouhé frontě na lístky na Davis Cup ještě před otevřením pokladen. Lístků bylo málo a zájem velký.
Byla to taková studentská brigáda pro podnikatele, kteří by tam samozřejmě nečekali. Po hlubokých rozhovorech až do svítání přišla láska na první pohled. Velmi silná. Po prvních setkáních jsem mamince do telefonu oznámila: “Našla jsem toho pravého.” Sama jsem tomu skoro nevěřila.
Bylo mi 20 let. A tak šíleně, jak to všechno začalo, tak rychle a intenzivně náš vztah také pokračoval. Do roka jsme spolu bydleli, po dvou letech jsme si společně koupili dům, po čtyřech jsme se vzali. Zakrátko se narodil náš první syn a o rok později druhý. Musím přiznat, že všechno to, hlavně rodina, na nás bylo asi příliš.
Asi není náhoda, že se říká, že po sedmi letech přichází v partnerství krize. My jsme právě tu sedmou společnou slavili. Vychovávali jsme dva syny, ročního a dvouletého. Byli jsme na dnešní poměry mladí, jen 26 a 29 let.
Cítili jsme tlak společnosti, že jako spořádaná a úspěšná rodina budeme tehdy, až budeme mít dům, auto, psa a manžel bude úspěšný v práci.
A když jsme tohle všechno měli, zjistili jsme, že manžel je pořád v práci a děti vidí maximálně dvě hodiny večer. Že já jsem totálně vyčerpaná a frustrovaná matka na mateřské, které chybí čas s manželem, čas pro sebe a kontakt s běžnou realitou – bez plenek.
Vyhrotilo se to až do bodu, kdy jsem se cítila nemilovaná s pocitem, že to nemá smysl. Manžel si to příliš neuvědomoval – neměl kdy. Klíčovým momentem bylo jeho třicáté narozeniny.
(Přečtěte si článek Partnerská krize nás naučila milovat)
Na manželově oslavě třicátin mu jeho velmi dobrý přítel řekl: „Vytratila se z tebe duše.“ Pro mě to byla výstraha. Od toho dne jsem začala hledat cesty, jak z toho kruhu ven.
Kromě toho každodenního kolotoče (cestování autem, zácpy, práce, utrácení peněz v obchodech, splácení hypotéky, večer dvě hodiny, kdy člověk neví, co dřív – a pak padnout do postele a ráno vše nanovo) jsme se také točili v našich cyklických hádkách. Pořád se opakovaly ty stejné.
Jsem toho názoru, že když si člověk staví dům, obrátí se na architekta, statika atd. Když ale neví, jak dál ve vztahu a jen se v něm točí v kruhu, pomůže také názor odborníka, který je na to vyškolený. Půl roku jsme chodili do manželské poradny. To, co jsme se tam naučili, by se mělo vyučovat na základních školách.
Žena je ženou a nikoliv matkou svého muže. Představa, že mu má připravovat oblečení do práce, z muže dělá neschopného a často další dítě v rodině. A představa, že žena má zvládat práce na stavbě domu nebo je řídit, je také nezralá. Totéž platí pro situace jako parkování, placení účtů, stanovování hranic při výchově.
Nedělat všechno znamená nechat to také na muže. Jinými slovy – aby byl i on potřebný, měl možnost ženu zachraňovat, pokud mu to dovolí. Teprve pak pro ni může být oporou. Mnohé ale záleží hlavně na ní samotné.
Je na nás ženách, abychom si našly správného muže. Pokud máme toho pravého, máme potenciál pro rozvíjející se vztah, rodinu, děti. Děti pak mohou mít dobrý příklad pro svůj vlastní životní příběh. Žena je tvůrkyně všeho kulturního, i rodiny.
Před těmi 12 lety jsem se svého muže vybrala podle indicií: bydlí na vesnici (asi bude šikovný), má dobré rodinné zázemí (asi to bude umět předat dětem dál), je bystrý a má jasno ve svých hodnotách.
Žena je ta, která má poslední slovo, když muži řekne své ano. Udělejme však toto rozhodnutí zodpovědně a vědomě, podle toho, co se ukrývá v nitru muže – v jeho srdci, duši, a ne jen navenek.
Navzdory velkému potenciálu přišla krize. Tu jsme ale dokázali využít ve svůj prospěch při jejím řešení. Neutekl, nebouchal se do prsou, že žádnou poradnu nepotřebuje. Stál pevně na nohou ve chvíli, kdy já jsem se hroutila. Po poradně následovala naše tříměsíční cesta na Nový Zéland, kde jsme s našimi dětmi dobrovolničili.
Tam jsme si vyčistili hlavu, ale hlavně jsme si navzájem mnoho odpustili, abychom mohli začít znovu. Po návratu jsme pokračovali v sezeních s novou terapeutkou, která nás učila princip zrcadlení ve vztazích.
Náš osobnostní rozvoj významně ovlivnila i otázka bydlení. Na blogu jí věnujeme celou jednu kategorii. Díky odborníkům, kteří nám přišli do života, jsme se naučili, jak moc je důležité prostředí, ve kterém trávíme většinu dne.
Také že to, co nás obklopuje, ovlivňuje naše hodnoty, priority, tělo i mysl. I proto jsme natočili dokumentární film „Ve zdravém domě žijí šťastní lidé“ a vydali dvě knihy: „Útulný a zdravý domov pre každého“ a „Ako mať krásnu jedlú záhradu a nenadrieť sa“.
Určitě jste si toho už všimli. Lidé se rozejdou, protože on byl alkoholik, protože ona byla kariéristka, protože on byl panovačný, ona byla příliš obětavá matka – a za nějakou dobu jsou s partnerem, který je vlastně úplně stejný. Můj muž má sklony k workoholismu.
Princip zrcadlení mi ukázal, že já jsem úplně stejná. Taky toho na sebe umím hodně naložit. Samozřejmě, bylo toho víc, co jsem manželovi během sezení vyčítala. Vždy, když jsem na něj ukazovala prstem, ukázalo se, že je to i můj problém.
Těžko můžeme házet kamenem, když nejsme bez viny. Půl roku jsme pracovali na tom, abychom uviděli a postupně řešili naše nezralé vlastnosti, které jsme si navzájem vytýkali. Pochopili jsme, že každý musí začít sám u sebe. Když se změním já, změní se i jeho přístup a chování ke mně.
Platí to i pro ty nejtěžší případy „ztracených“ lidí. U těch, kde si druhá strana připadá jako dokonalá oběť. Je těžké podívat se do zrcadla a uvědomit si, že za naše problémy, za náš život, není zodpovědný ten druhý, ale my sami. My sami jsme tvůrci svého štěstí, své vlastní hodnoty.
Poté, co jsme se ve vztahu po čtyřech letech práce na sobě a na našem vztahu stabilizovali, přišla přirozená touha naplnění třetím dítětem. Vědomé početí z lásky nás přivedlo k otázce upřímného odevzdání ženy do láskyplného objetí muže. Možné jen v romantických filmech? Kdepak.
V každém, v úplně každém vztahu je to možné, pokud se intimitě začnou dva lidé věnovat na hlubší úrovni než je pouze fyzické spojení dvou lidí. Otevřeli jsme téma vědomého milování, kterým nás provázeli další lektoři, manželé Komedovi.
Učit se intimitě není v naší kultuře běžné – na rozdíl od „primitivních“ národů. Tam se zkušenosti, podstata a hodnota předávají ještě dospívajícím členům kmene jako základní výbava do života v páru.
Jaké by bylo úžasné, kdyby se i naši dospívající učili o lásce a milování, místo získávání informací jen o pohlavních chorobách a antikoncepci.
Jaký je rozdíl mezi sexem a milováním? Asi každý tuší. Sex je pohlavní styk na fyzické úrovni, jehož cílem je většinou orgasmus. Milování je pro mě jedno tělo a jedna duše, jak se o tom píše v Bibli.
Je to láskyplné propojení plné emocí, nejen vzrušení. Je plné odevzdání, nejen braní si. Je to absolutně přítomný okamžik, tedy stav, kdy jsme tady a teď a nemyslíme na děti, snídani, práci. Je to chvíle, kdy toho druhého nasáváme plnými doušky.
A co je jeho cílem? Odevzdat a přijmout lásku. Žena odevzdává lásku přímo ze srdce do srdce. Muž odevzdává lásku ženě ze srdce, přes pohlaví, do jejího srdce. Proto muži tak touží po ženách. Lásku ze srdce do srdce zažil s matkou. S manželkou potřebuje prožívat i spojení těl. Žena je chrámem, v němž je muž skutečně mužem, a ne synem, bratrem či otcem své manželky.
Na druhé straně je žena. Ta, která nechce být jen fyzickým stimulem, ale chrámem. Je často na ní, aby dokázala muži nastavit hranice a zároveň byla schopná lásku skrze tělo přijmout. Obojí je velké téma. Otevřeně si říci, jak to cítím, a na druhé straně s důvěrou se muži odevzdat.
Často slýcháme od známých, že „on mě nemiluje“, „ona mě nevzrušuje“ a podobně. Přitom on ji miluje, jen ne tak, jak si to ona představuje – květinami, pozornostmi a podobně.
Ona ho může vzrušovat – vždyť to tak bylo před lety. Často je problém v našem posuzování, kritizování a obrazech druhého, které jsme si za ta léta vytvořili. Pokud je dokážeme vypnout a přijmout toho druhého přítomně takového, jaký zrovna je – jako když jsme s ním byli poprvé – může přijít úplně jiná energie.
Ve vědomém milování, v přítomném okamžiku je to o té energii, ne o partnerovi samotném. Energie přitažlivosti, která může proběhnout i s někým, kdo vás vůbec nezajímá, ale nejlépe s vaší polovičkou. S tou, které jste například slíbili věrnost nebo se kterou jste počali nový život.
V dobrém i zlém
V životě mě ovlivnil ještě jeden silný příběh staršího páru. On byl dvacet let alkoholikem. Ona to neměla jednoduché. Samozřejmě nebyla obětí, protože alkoholismus je selháním obou partnerů. Před devíti lety jsem jí jako mladá, životem nezatížená, radila, aby se rozvedla. Ona, jako starší a zralejší žena, mi oponovala slovy: „Slibovala jsem mu před Bohem věrnost v dobrém i zlém.“
A on po čtyřech neúspěšných léčbách, odepsaný i lékaři, jednoho dne přestal pít. Našel si znovu práci, začal jí nosit květiny, chodit s ní na výlety. Kdyby se tehdy rozvedli, dodnes bych to měla na svědomí.
Ta žena má můj velký obdiv. Neodešla ze vztahu ani po první krizi, ani po dvaceti letech. Dnes má za svou trpělivost a věrnost pozorného manžela, který si jí váží. Tento pár se pro mě stal velkým vzorem a příkladem pro můj vztah – jak neutéct při prvním problému, ale trpělivě na sobě pracovat.
Bylo by dobré, kdyby lidé ve vztazích zůstávali a nerozcházeli se. Ne vždy to však skutečně jde. V době, kdy i nad námi visela stejná otázka – zůstat, nebo jít každý svou cestou – nám pomohl názor naší terapeutky. Ne všechny vztahy jsou na celý život. Některé nám mají jen něco ukázat a doprovázet nás na cestě za tím pravým.
Poznáme je podle toho, že se s partnerem dokážeme rozejít bez emocí. Ve starověkém Egyptě existoval rozvod. Lidé se mohli rozejít, ale podmínkou bylo, že se rozejdou v dobrém a navzájem si za společnou cestu poděkují. Pokud toto při rozchodu chybí, vztah není ukončený, nejsou vyřešené slabosti, které si partneři navzájem zrcadlili. Tehdy se často scénáře stejných partnerů opakují a člověk se točí v kruhu.
Můj muž mi na to řekl, že mi děkuje za bohatou společnou cestu, a pokud chci ze vztahu odejít, mohu. Podívala jsem se na něj a řekla mu to samé. Dali jsme si svobodu. Když zmizelo „musíme být spolu“, přišlo uvolnění a právě naopak, chuť pokračovat dál.
Prošli jsme si opravdu náročnou cestou k záchraně našeho vztahu. Nevzdali jsme to a při práci na sobě jsme se dostali až k odhalování nepříjemných vrstev našeho já. Bylo k tomu zapotřebí spousta pokory.
Nejprve manželská poradna, kde jsme si stanovili role a kompetence, poté sezení o zrcadlení ve vztahu, nakonec kapitola vědomého milování. Ani zdaleka nemáme všechno vyřešené a náš vztah se dynamicky vyvíjí. Ale v tom, zda zůstat spolu, nebo se rozvést, už máme jasno.
Při každé krizi si jen uvědomíme, že řešením je pracovat každý sám na sobě. Výsledkem je naše třetí dítě, které jsme počali po pěti letech v lásce. Kdybychom se na začátku vzdali, naši dva synové by přišli o rodinu a my dva o možnost vyrůst v zodpovědné osobnosti, které mají svůj život ve svých rukou.
Děkuji svému muži za to, že dokázal najít pokoru v sobě, abychom zašli za odborníky a posunuli nás a naše manželství dál. Děkuji všem, kteří nás provázeli. Věřím, že svými postoji jsme dobrým příkladem našim dětem pro jejich budoucí vztahy a rodinu.
Po množství reakcí na tento článek cítím, že mám ještě pár řádků dopsat. Není podmínkou, aby oba ve vztahu chtěli na sobě pracovat. Znám dva páry, kde ON je jako vylitý beton. Nic s ním nepohne, avšak ONA létá po různých workshopech a pracuje na sobě. Vidí, že nemá smysl ho přesvědčovat, vyčítat mu. Vzala to z jiné strany – budu ti příkladem.
Po třech letech se ON nesmírně změnil. Sice jen malými krůčky, ale vzhledem k jeho povaze, velmi výrazně. Zatímco před třemi lety jsme se o hlubinách duše s ním nemohli ani bavit – odsuzoval to. Dnes přináší do debat svůj vhled. Začal na to postupně zaměřovat pozornost. Ne, nechodí s ní do poradny ani na kurzy, ale už si všímá, proč a jaké má reakce.
ONA má můj velký obdiv. Neradila mu, nemoralizovala, jen šla příkladem. Byla velkorysá a trpělivá. Ve druhém příkladu jde o velmi silnou neúctu. ON ji má skoro za majetek. Jednoho dne se rozhodla, že to už nebude dál snášet. Ale nesbalila si věci a neodešla. Začala s terapeutem pracovat na vlastní sebehodnotě. JEHO postoj k ní se začal měnit. Neříkám, že ji má na piedestalu. Ale alespoň ji už na veřejnosti neshazuje.
Jsou to už dva roky od jejího rozhodnutí – dost! Hodně se sama naučila. Díky tomu, že vzala svůj život a štěstí do vlastních rukou. Pomohla sobě i svému muži. On o tom vlastně ani neví. Jen jejich děti vidí krásnější vztah.
A ano, není pro mě jednoduché psát tak intimní články. Ale když mi jen tři lidé napíší, že v tomto článku našli povzbuzení pro své problémy ve vztahu, stálo to za to.
Foto: www.helenakurus.sk a www.tomasbencik.com
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Novinárka, blogerka, lektorka a matka piatich detí. Autorka kníh Ako mať krásnu jedlú záhradu a nenadrieť sa, Alžbetka s Klárkou si vysnívali čarovnú záhradku, Útulný a zdravý domov. Tvorkyňa filmu V zdravom dome žijú šťastní ľudia. Lektorka kurzov zdravého bývania, zdravého interiérového dizajnu a ekologického staviteľstva.
Najpredávanejšie knihy pre deti aj dospelých
Naše projekty
Plníme si povinnosti
